Million Dollar Hotel

Geniální film, který má všechny znaky typické pro Wima Wenderse. Například rozvolněnější naraci, pomalý spád a důraz na atmosféru. Citlivky budou šťastní, ostatní se můžou jít bodnout... Doprovázející písničky U2 jen podtrhují lyrický rozměr filmu a spolu s hereckým výkonem Jeremy Daviese vytvářejí naprosto výtečnou symbiózu, kterou nikdy nezapomenu. Pro mě je to jeden z nejlepších snímků nového milénia... (09.09.2006)

Ve Wendersově „miliónovém hotelu“ se asi nikdo nezabydlí snadno. Je to zcela jiný svět než ten vzdušný berlínský, v němž se všechny sny, myšlenky a pocity slévají v jedné osvobozující polyfonii doléhající k sluchu andělských posluchačů. Je to svět klaustrofóbní – a každá vyslovená i myšlená věta k jeho uzavřenosti přispívá. Interiér, který místnosti skládají, připomíná podobnou zaprášenou knihovnu jako antikvariát, do něhož chodí Eliška, a jeho obyvatelé mohou nejednomu čtenáři připadat jako nerozřezané knihy. Pomalu se rozvíjející příběh stále vzdaluje potřeba zorientovat se ve všech těch gestech, pohybech a umanutostech, v celé té několikanásobné „hře na…“. Každý dojem z proniknutí povzbuzuje k dalším pokusům dešifrovat celou tu hieroglyfickou kompozici, byť se tím drama stále důsledněji znečitelňuje, a podobně působí i všechna vykročení z hotelových dveří: to světlo za nimi neodkrývá o nic víc než všechny ty masky. – Než jsem se rozdýchal, měl jsem dojem, že je film jen skicou nějakého budoucího díla – srovnatelně zásadního pro Spojené státy americké jako Nebe nad Berlínem pro Evropu. Že je to soubor poznámek, plno náčrtků a zkusmých ohledání. Zvláště mi nevyhovovala hudba – coververze Reedovy písně Satellite of Love srozumitelně vyjádřila, komu měla být svěřena. Také bych osobně přivítal jiné obsazení, jakkoliv jsem si postupně na ústředního hrdina i na netypického vyšetřovatele zvykl a svým způsobem si je oba oblíbil. (19.02.2024)

Popravdě nechápu, proč je tento geniální film modře hodnocen. Není absolutně nic, co bych mu vytknul. Scénář, režie, úchvatná hudba, výborné herecké výkony, kamera, střih, vypointované postavy, existenciálně-mysteriozní zápletka, výborná atmosféra, hluboká myšlenka...no a výborný Stormare jakožto pátý člen Beatles?... P.S: Jo a Bona sem tam fakt zahlíd (03.12.2008)

Přemýšlím, proč mě tento film od Wima Wenderse s výjimkou úvodu a závěru skoro vůbec neoslovil a výjimečně nesedl. Nemá silný příběh, až na závěr mu schází uzemňující momenty, pohybují se zde samé podivné a navrch většinou nesympatické postavy, postrádá to hutnější atmosféru, postrádá to napětí, skutečného vtipu, který by na mě fungoval, jsem tu moc nepostřehl (byť se o to ten film evidentně snaží)... Hutná myšlenka zde přichází až v závěru a ač právě díky silnému závěru s geniálními kamerovými záběry se nakonec přikláním k velmi slabým 3 hvězdičkám, nemohu si pomoct – ten závěr tu na mě působil jako z úplně jiného filmu a spíše jako z nouze cnost, aby nakonec tahle podivná dvouhodinová šaráda z hotelu plného fetujících i střízlivých šílenců dostala alespoň na poslední chvíli možnost sdělit i cosi hlubšího... Od Wenderse jsem už snesl mnohem delší filmy, které trvaly v některých případech i 3 až 5 hodin (viz. Až na konec světa), ale tento mě stihl nudit i přes relativně kratší stopáž a už po 40ti minutách jsem začínal tušit jistý problém. Jedním z mála pozitiv vedle kamery byl pro mě herec v roli FBI agenta Skinnera a až po skončení filmu jsem s milým překvapením zjistil, že jde o slavného Mela Gibsona. Tak jo, kdyby nic jiného, s výkonem proslaveného hereckého velikána ve výrazné vedlejší roli tady můžu být vážně spokojený. [55%] (30.11.2021)

Ne že by se mě tato ujetá směska postav nezamlouvala, ba naopak. Také netvrdím, že atmosféra je špatná, opozitum jest názorem mým - je opravdu vyvedená. Hudba - inu perfektní. V čem je tedy ten zádrhel? Asi nejspíš v tom, že gradace vyprávění je téměř nulová, že dějově je to o dvou větách, vše vlastně stojí jen na naroubovaných extempore různých vedlejších postav. Chybí mě tu něco víc, takto vnímám jen hlavní element - pobavit. Ten se bohužel nedaří naplnit bez občasné změny tempa. Co o to, pozvolnost až snad monotónnost jest Wimovým trademarkem - nicméně musí to mít ten správný obsah, aby to atmosféricky a emočně fungovalo. U MDH to bohužel nešlape. 65% (07.02.2010)